Narodil jsem se do chudé rodiny. Tehdy jsem nevěděl, že je chudá. Spal jsem se svými dvěma mladšími bratry v jedné posteli. Maso jsme k obědu mívali možná tak dvakrát do měsíce a v létě jsem běhal bos. To jsem měl moc rád. A měl jsem také rád svoje jediné zimní boty, které mne tak hřály, když napadl první mrazivý sníh. Myslel jsem si, že takhle to prostě je.
Až jednou. Vracel jsem se domů s pecnem chleba, hustě sněžilo a nebylo vidět téměř na krok. Šel jsem podél domovních zdí, aby mne nesmetly projíždějící auta. A tam jsem do něj narazil. Do schouleného a vystrašeného chlapce. Vyptával jsem se ho, odkud je a pochopil jsem, že se ztratil. Uklidnil jsem ho, vzal jsem ho za ruku a přes půlku města jsem ho vedl k jeho domovu. Celý šťastný, že opět spatřil místo, které tak důvěrně znal, mne na oplátku pozval dovnitř na horké kakao. Horké kakao! To jsem nemohl odmítnout.
A tam jsem poznal, že se dá žít i jinak. Masivní dřevěné dveře otevřela služebná, která chlapce srdečně přivítala, a uvedla nás dovnitř. Dovnitř tak obrovského a barevného domu, že mi tehdy z toho až zrak přecházel. A to kakao, které tehdy donesla, bylo snad mé páté v životě. A chutnalo prostě neskutečně.
Tehdy jsem se rozhodl. Že chci mít kakao každý den. A nejen to. Že chci mít pro sebe jednu velkou postel, jako měl tehdy ten chlapec, mít alespoň pět párů bot, které bych si mohl měnit podle počasí, a také mít tolik pestrých barev ve svém velkém domě.
Tehdy jsem do sebe zasel myšlenku, že vlastně nejsem šťastný. A že šťastný budu, jakmile budu mít svých pět párů bot.
Začal jsem na kole po domech rozvážet pecny chleba od pekaře z vedlejšího města. Jeho chleba byl výtečný a lidé mi vždy pár drobných od cesty nechali. Donáška do domu se stala velmi oblíbená, a tak jsem již brzo rozvážel nejen chleba, ale také mléko, ovoce a zeleninu. Po čase jsem na to vše již sám nestačil, seskupil jsem kolem sebe partu kluků z okolí, kteří mi pomáhali, a náš byznys zavážek do domu se postupně rozšířil i do dalších měst. Z malého kluka se ze mne stal tvrdý byznysman. Již dávno jsem měl svých pět párů bot a velký dům plný pestrých barev, ale to nebyl ten cíl, který jsem si dal. Nevadilo mi, že nemám rodinu a pořádné přátele.
Chtěl jsem prostě mít peníze. Postupně jsem také začal investovat do jiných rozjíždějících se podniků a energie peněz mi přišla jako ta nejmocnější energie ze všech. To, že někdo dal do rozjíždějícího se byznysu svoje myšlenky, nápaditost a hlavně svůj čas, mi nepřišlo vůbec důležité. To, že já jsem do toho všeho nalil finance, to byla ta zásadní věc. A tak jsem také ke všem přistupoval. Měl jsem pocit moci, neomylnosti a přestal jsem sám sebe se ptát, zda-li směr, kterým se ubírám, je ten správný. Respektive, ptal jsem se, ale vždy jen stejně naladěných lidí, kteří mi ho vždy stejně jen potvrdili. Nehledal jsem „pravdu“, která by se skládala i z jiných úhlů pohledů, nedíval jsem se na sebe z různých perspektiv.
Až jednou. Vracel jsem se domů od souseda, který bydlel nedaleko, hustě sněžilo a nebylo vidět téměř na krok. Šel jsem podél domovních zdí, aby mne nesmetly projíždějící auta. A v tom jsem do něj narazil. Do schouleného a vystrašeného starce. Omluvil jsem se mu a setkal se s jeho pohledem. S jeho tak hlubokým pohledem. Stařec byl opřený o zeď domu a vypadal, že nemohl dál. Vzal jsem mu jemně jeho tašku, pobídl ho, aby se o mne opřel, a pomalým krokem jsem jej vedl snad přes půl města k jeho domovu. Nenapadlo mne zavolat svého řidiče. 
Užíval jsem si ten pocit blízkosti a toho, že já sám můžu aspoň takto někomu pomoci. Stanuli jsme před jeho domovem. Vděčně mne pozval k sobě na horký čaj a já jsem pozvání přijal. Sehnul jsem se, abych prošel dveřmi a vstoupil jsem do malé světničky provoněné hořícím dřevem. Přivítala mne stará a shrbená paní a podala mi svoji zkostnatělou ruku. Vzala svému muži i mne kabát a posadila nás na dřevěnou lavici. Za chvíli jsem ve svých dlaních svíral malovaný hrnek s horkým čajem a uvědomil jsem si, kde jsem.
Byl jsem o čtyřicet let zpět. Byl jsem u sebe doma. Tato světnička voněla stejně, jako můj domov. Byla prosycena stejnou pozorností a láskou, jakou jsem byl tehdy také obklopen. Uvědomil jsem si, že již tehdy jsem byl šťastný. I se svým pouhým jedním párem bot. Tak co bylo to, co mne hnalo k životu, kterým jsem se dal a který jsem nyní tvořil? Touha po penězích a po moci? Měl jsem snad pocit, že nad svým životem já sám moc nemám a tak jsem ji chtěl pomocí peněz získat? A byl jsem vůbec při tomto procesu šťastný? Užíval jsem si všeho, co mi život do cesty přivedl, a oceňoval jsem to, stejně jako tehdy své jediné boty, anebo jsem vše začal brát jako samozřejmost? Kdy jsem byl vlastně doopravdy víc bohatý? Tehdy, anebo teď? A co je to vlastně bohatství? A je důležité? Které víc?
Když jsem se ohřál, poděkoval jsem, na dřevěnou lavici jsem nenápadně položil velkou zlatou minci, rozloučil jsem se a vydal jsem se zpět ke svému domovu. Cítil jsem snad provinilý pocit, že tito lidé, které opouštím, žijí v takové světničce, zatímco já v paláci? Co je to za pocit?
Uvědomil jsem si, že peníze, to je svoboda. Připisoval jsem jim však sílu moci. A to zřejmě proto, že jsem se sám o sebe bál. Že jsem si myslel, že okolí mě může ovlivňovat a případně mi moji svobodu vzít. Proto jsem si potřeboval dokázat, že tuto moc mám. A myslel jsem si, že to mne udělá šťastným.
Zapomněl jsem však, že šťastný už jsem. Pokud se tak rozhodnu. Karty jsou již dávno rozdány. Záleží jen na mne, co s nimi udělám.
Zapomněl jsem, že peníze jsou energie. Jako jakákoliv jiná. A nejcennější nejsou peníze. Ale čas, který mám.
A mít provinilý pocit, že já peníze mám a někdo jiný ne? Každý je svého života tvůrcem. A já jsem se tehdy, před čtyřiceti lety rozhodl, že chci mít peníze. Tehdy jsem ještě nevěděl proč. Ale teď to již vím. Čím víc jakékoliv energie, a to i energie finanční, já sám mám, tím více můžu dávat. A když si budu vědom a naučím se být šťastný již s tím, co mám, tak nebudu chtít mít peníze kvůli nim samotným, ale kvůli radosti, které mi zprostředkují. Protože život je jako cukrárna. A proč si tedy nevybírat z té nepřeberné nabídky dortíků, kterou cukrárna oplývá?
Petra Jánová ♡ Žijme svůj Život ♡
Foto: freedigitalphotos.net, www.pinterest.com, ynamic.wordpress.com, www.cakechooser.com