Svého druhého syna jsem porodila doma (záměrně volím slova „já jsem porodila“, i když víme, že dítě je rozeno a v tomto procesu má roli spousta dalších vlivů – ať už za oněmi vlivy vidíme cokoliv).
Ne, nebudu zde popisovat svůj porodní příběh, nebojte. Jen vydržte a čtěte. Najdete zde paralelu k dnešnímu nastavení lidských myslí.
Mé rozhodnutí, kde porodit naše druhé dítě, bylo vědomé. Což znamenalo prostudovat tolik materiálů o přirozených porodech, kolik jsem jen měla kapacitu prostudovat, znovu si připomenout, co vše používá standardní porodnictví, jaké mají jejich postupy benefity a jaké vedlejší účinky. To vše zvážit. A uvědomila jsem si zde tři základní věci.
1.Rozum zde nemůžu nechat rozhodovat, protože se vždy přikloní na stranu iluzorní jistoty a chce se vyhnout neznámému. Je mu prostě lépe tam, kde to zná, i když to, co zná, nemusí být „to nejlepší“. Proto je potřeba nechat rozhodovat své srdce. Své pocity. To, co s námi „rezonuje“. A tady jsem si uvědomila, jak málo toto umíme. Jak nás právě od tohoto umu – cítit sami sebe, svoji pravdu – společnost odvádí.
2.Musela jsem se hluboko ponořit do tématu SMRT. Musela jsem připustit, že pokud se rozhodnu zůstat při porodu doma, tak při akutních komplikacích budu moci zemřít. Nebo může zemřít naše dítě. Nebo zemřeme oba dva.
Musela jsem si plně připustit svoji smrtelnost, přijmout ji a rozhodnout se, že je pro mne důležitější žít naplno (následovat své pocity, prožít si tu zkušenost, po které prahne má duše) a pak třeba i zemřít, než žít ještě dalších pár let, ale s ustřiženými křídly.
Zdá se to jako hazardování se životem? Opravdu? A nakonec, nehazardujeme každý den, už jen když vyjdeme z domu? Neodsoudili jsme se náhodou k smrti už tím, že jsme se narodili? 🙂 Co nyní uděláme s těmito rozdanými kartami? Budeme žít ve strachu a v jistotě, nebo budeme „riskovat“, opouštět ono neznámo a prostě ŽÍT?
3.A třetí věcí bylo, že jsem musela plně převzít zodpovědnost sama za sebe. Předala jsem důvěru svému tělu. Musela jsem nabýt jistoty, že bude vědět, co má dělat. Přijala jsem fakt, že je mé tělo naprogramováno přírodou, ví, jak dýchat, jak trávit, jak se uzdravit (když mu to dovolíme), a tak ví i jak porodit (opět, když mu to v myslí dovolíme).
Zvolila jsem si nemít kolem sebe nikoho, kdo by mne „odrodil“, kdo by mi podal něco na zmírnění bolesti, kdo by nás „zachránil“.
Jen já, naše dítě, blízcí lidé a příroda. VĚDĚLA jsem, že je to takto pro mne (pro nás) to nejlepší (a byla jsem také samozřejmě připravena v průběhu své rozhodnutí kdykoliv změnit, pokud by se změnilo i to, co cítím. Nestalo se tak). A bylo to opravdu to nejlepší. Náš krásný syn se narodil mému muži do náruče.
A já, když jsem si uvědomila, čeho je mé (tedy každé zdravé) tělo schopno, jak zvládne i tento tak náročný proces zrození nového života, jsem procítila dotek neohroženosti, nesmrtelnosti a jistotu toho, že zvládneme opravdu cokoliv, pro co se rozhodneme. A ona nesmrtelnost – byl to pocit nesmrtelnosti ducha. Protože po tak silném prožitku, kdy dáte i přes strach přednost volání svého srdce a plně se onomu rozhodnutí oddáte, do vás vstoupí jistota vlastní nepřemožitelnosti. A současně víte, že nakonec si tělo okolnosti vzít můžou. Že ono (a samotné fyzické přežití) není v tomto porovnání vlastně vůbec důležité.
A tak si říkám, kam se vytrácí naše síla? Síla jednotlivců? Ono přesvědčení o všemohoucnosti a nepřemožitelnosti? Věříme okolí, ne sami sobě, jsme hypnotizování strachem o svůj holý život, předáváme zodpovědnost za nás druhým lidem a věříme, že to budou oni, kdo nás zachrání, že oni ví, co je pro nás to nejlepší.
Uvěřili jsme společnosti (tedy těm nynějším pravidlům), že jsme na ní závislí, že bez ní nepřežijeme. Přestali jsme život vnímat v širších souvislostech, vidíme jen to fyzické.
A pak se necháme vystrašit jedním virem, který byl elitami zneužit jako manipulační prostředek proto, aby nás dostali tam, kam chtějí. Tedy do svého područí. Změnili nás na poslušné a bojácné jedince. To vše se jim podařilo tímto jediným virem, který reprezentuje onu smrt. A vyvolává v nás ten primitivní a primární strach, strach ze smrti. A pak už jsme schopni téměř čehokoli. Uděláme cokoli, co nám bude řečeno, jen abychom zůstali naživu.
Je to masová hypnóza? Nebo sis, člověče, zvolil vědomě? Posbíral sis dostatek informací, prožil sis v myšlenkách svou smrt, abys věděl, že nejsi strachem ze smrti ovládán, naslouchal jsi svému srdci, víš přesně, co cítí, a pak ses rozhodl? Pak je tvé rozhodnutí správné, ať je jakékoli (ať už ses rozhodl pro tečku, protože se s ní cítíš prostě líp). Je to rozhodnutí vědomé.
A lidé, kteří se takto umí rozhodnout, chápou, jak individuální ono rozhodování je a plně umí respektovat názory druhých, ať jsou jakkoli odlišné.
Pokud si lidé vytváří své názory vědomě, tak hájí svobodu každého se moci rozhodnout.
Pokud jsou pod hypnózou, můžou se až bát těch, co se rozhodují jinak, můžou je urážet, pokládat za dezinformátory, ale hlavně nerespektují jejich právo na to mít svou pravdu.
Je teď jen na nás, jednotlivcích, se rozhodnout (a budeme to již umět vědomě?), v jakém světě chceme žít, jaký svět chceme tvořit. Viry a bakterie tady s námi žijí od nepaměti a žít nadále budou. Budou to oni, kdo nás budou ovládat? A tím i ta hrstka lidí, která z našeho strachu a poslušnosti tolik profituje? Anebo si uvědomíme, kdo doopravdy jsme, jaké možnosti máme a jakou silou oplýváme? A tuto sílu budeme vyzařovat, budeme se spojovat a prosvětlovat svět?
Domnívám se, že nyní je ten nejsprávnější čas rozhodnout se, jaký chceme kolem sebe vidět svět. A ten svět začít tvořit. Nesmíme spoléhat na nikoho zvenku. Protože jedině my jsme hrdinové svého života. Tou nejzákladnější otázkou nyní je – chceme dát těmto svým hrdinům prostor? Kdosi kdysi řekl – statečnost neznamená nemít strach. Statečnost znamená, že něco jiného je pro nás důležitější než onen samotný strach.
Fandím nám! Buďme hrdinové.
Petra Manová ♡ Žijme svůj Život ♡
Zdroj obrázků: Google