Taky občas nevíte, kdo to ve vás mluví? A také občas nevíte, koho to máte poslechnout? Který z těch hlasů? Kterým směrem že to vede právě ta „vaše“ cesta? ……
„Tak pojď, pojď, zvedej se, ještě toho musíš spoustu udělat,“ promluvil mu ten neúnavný hlas v jeho hlavě. Jsou to snad jen dvě minuty, kdy se Martin vyčerpaně opřel o opěradlo svého pracovního křesla, zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. A už zase. Má opět pokračovat v odstraňování té haldy úkolů, co na něj čeká. Ach jo. Chce se mu vůbec?
Už dva týdny chodí domů v osm večer, malého Kubu vidí akorát tak, že se nad ním spícím skloní v postýlce a dá mu pusu na čelo. Téměř každé ráno odchází brzo a Kuba a ani jeho žena Marie ještě nebývají vzhůru.
Diví se, že ho Maruška ještě nevynesla v zubech. Opět si povzdechl.
„Tak nelelkuj! Musíš to všechno stihnout, musíš se těch nedodělaných věcí zbavit!“ Opět promluvil ten neúnavný hlas. Má pravdu. Jako vždycky. Martin se podíval na hodiny na počítači. Půl sedmé. Venku se již dávno setmělo, světlo pouličních lamp pronikalo mezi částečně zataženými žaluziemi do místnosti a i přes zavřené okenní tabule se dovnitř dral hluk velkoměsta. Ještě by něco mohl stihnout. Ještě toho musí kupu stihnout!
Když se opět narovnal a chytil do ruky počítačovou myš, udělalo se mu náhle špatně od žaludku. Proč má jenom ten pocit, že to všechno MUSÍ stihnout? Proč má pocit, že toto všechno je důležitější, než přečíst Kubovi pohádku před spaním?
„Ale no tak! Co to je za otázky? To je jasné, že TOTO je důležitější! Pche, nějaké pohádky. Však to doženeš. Teď na nic nemysli a hezky šup do práce! Ještě tak jeden, dva týdny intenzivní práce a budeš mít zase volněji.“
Volněji?
A takhle začal jeho vnitřní dialog.
To jsem si myslel už tak před rokem a půl. A to „volněji“ pořád nenastalo. Proč musím to všechno stíhat?
„Ale neskuhrej. Chceš, aby to tvá firma někam dotáhla? Chceš, tak vidíš.“
No, to ano, ale musí to jít i přes mé vyčerpání? I přes to, že nevěnuji rodině ten čas, který bych chtěl? Nevěnuji ho ani svým přátelům. A vlastně ani sám sobě.
„Však toho času budeš mít, až tuhle firmu pořádně postavíš na nohy! Však to taky děláš pro svoji rodinu, malý Kuba ti bude vděčný, až mu za takových dvacet let nabídneš hotovou pozici ve své firmě! Co by za to jakýkoliv kluk dal!“
Hmm, máš pravdu. Nebude se muset dřív tak, jako nyní já, přijde k hotovému a bude prostě jen pokračovat. A už mírnějším tempem. Nebude do toho muset dávat tolik své energie. Co já bych pro svého syna neudělal!
Chvíli bylo ticho. Hlas v hlavě si asi spokojeně mnul své virtuální ruce, že se mu ho opět podařilo přesvědčit, aby pokračoval v tom nekončícím závodu. V závodu o čas. Ale Martinovi se pořád něco nezdálo. Byl nyní již opravdu hodně unavený na to, aby daný hlas bez myšlenek poslechl. Nyní pro něj bylo jednodušší mu klást otázky.
Jenže, promluvil v duchu Martin, proč si myslím, že to, co chci já, bude jednou chtít i Kuba?
„A kdo by to nechtěl?? To už jsme probírali!“
Ne, já to myslím vážně. Co když Kuba, až vyroste, bude chtít být třeba ekologickým aktivistou? A finance mu budou naprosto vzdálené?
„Ale nebudou! Kdo by chtěl být ekologickým aktivistou, když před něj postavíš jistotu budoucnosti?!“
No právě. Jistota budoucnosti. Bavilo by ho to vůbec? To je jedna věc.
A ta druhá je – baví to doopravdy mne? Baví mě dávat tolik energie do firmy a skoro žádnou lidem, které miluji? Není to jen má pseudomyšlenka lásky pro druhé a ve skutečnosti si jen sám něco dokazuji? Nehledám já ve své tvorbě spíše hodnotu sebe sama, hodnotu, skrze kterou se domnívám mne svět bude vidět třeba i většího než doopravdy jsem? Pochybuji snad o sobě? Proč si myslím, že nejsem hoden dělat to, co doopravdy dělat chci v každém okamžiku svého života?
„No to jsou mi bláboly. Jasně, dělat si co chceš. Jo! Tak si dělej! A kdo bude živit tebe a tvoji rodinu, no?“
No jasně že já, ale copak to musí jít přes bolest? Přes takovou únavu a přes oběti v podobě netrávení času se svým synem? O čem by pak ten život byl? Jen o tom, že se budu dvacet let honit za úspěchem své firmy, a teprve po dvaceti letech se zastavím, vydechnu, zjistím, že mám šedivé vlasy, má žena buď uvadne jako květina, anebo mne opustí, protože kdo by byl dobrovolně s někým, kdo o ni nepečuje a svojí energií ji nezalévá? A podívám se na svého dospělého syna a zjistím, že ho vlastně vůbec, ale vůbec neznám!
„Tak si běž domů, no! A nech to tady! A celá firma se ti rozsype!“
Blbost! Mám kolem sebe spoustu schopných lidí.
„Tak uvidíme.“
Hele, no a co. NO A CO?! Tak se mi firma rozsype, přestane fungovat. Jsem dost schopný na to, abych nás i přes to uživil. Je to moje firma. Je to moje rozhodnutí. Je to můj život! A já můžu volit! Vždycky můžu volit!! VŽDYCKY!! A právě nyní volím pohádku pro svého syna. To mi totiž dělá dobře! Číst pohádku svému synovi!!
»Výborně, Martine. Konečně! «
Cože? Další hlas v hlavě? Na to už jsou pilulky snad, ne?
»Neboj se, Martine. Ano, další hlas v hlavě. Začal jsi přes svoji fyzickou únavu vnímat svůj vnitřní svět. Konečně sis začal klást otázky. Jak se nyní cítíš?«
Dobře, budeme si hrát tu hru „na hlasy“ a zkusím mu odpovědět, pomyslel si Martin.
Zamyslel se.
Cítím… obrovskou úlevu. Jako by mi spadlo nějaké ohromné závaží z ramen a ze zad.
»Převzal jsi znovu zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Vzpomněl sis, že to jsi ty, kdo má VŽDY možnost volby. A úlevu způsobilo tvé rozhodnutí následovat svůj dobrý pocit. Prostě si zvolit situaci, kde se dobře cítíš. A to je základ všeho. «
Dělat si co chci?
»Přesně tak, Martine. Dělat to, co ti dělá dobře. «
A jak na to přijdu?
»Tak, jak jsi to právě udělal. Položíš si jednoduchou otázku: co by mi tady a teď s tím, co mám v rukou, v místě, kde jsem, udělalo ze všeho nejlépe? A pak to uděláš.«
Martin se zasmál.
Udělám? I kdyby to mělo někomu druhému třeba ublížit?
»Nepřejímej zodpovědnost za životy druhých. Stejně jako ty, i druzí mají možnosti volby. A ty nikdy nebudeš vědět, co je doopravdy správné pro ně. Ty vždy budeš vědět pouze to, co je správné pro tebe.«
Jdu tedy domů!
»Běž, Martine. Snad přímo utíkej! «
Martin se po dlouhé době ze široka usmál. A pak mu to došlo. Poslouchá tady nějaký hlas ve své hlavě. Jak ví, že je to „ten správný hlas“? Proč poslouchá zrovna jeho? Proč neposlouchá ten, který náhle utichl? Ten, co mu radil, ať tady zůstane a dál pracuje? Který z hlasů je vlastně ten „správný“?
»No? Který? «
Je to prosté! Je to ten, díky kterému se cítím dobře!
»Opravdu? A proč? «
Protože to tak chci. Protože jsem se právě pro naslouchání tomuto hlasu rozhodl.
Petra Jánová ♡ Žijme svůj Život ♡