Jmenuji se Veronika Káňová a jsem autorkou projektu Žijme svůj Život, který už od 8.8.2013 žije svým pozitivně laděným životem. Spolu se mnou ho utváří parta bláznivých lidí, kteří dotváří mozaiku potřebného celku (díky za ně!).
Můj příběh se v základu nikterak (ne)liší od Vašeho. Od narození jsem byla hodně, řekněme, svá. Nikdy jsem si do ničeho nechtěla nechat mluvit a chtěla vždycky žít tak nějak po svém. Už jako malá jsem měla svůj svět a někdy jsem nechápala, že mě rodiče, asi pod vlivem společnosti a soudobých návyků, nechápali, nicméně vždy mi dávali potřebný prostor. Co se týče zdraví, od tří let jsem trpívala na časté angíny a nachlazení či záněty močového měchýře. A už v tomto věku jsem nechtěla intuitivně přijímat žádné léky, o hromadě antibiotik a různých léků, které se standardně nacházely za postelí, by Vám moje maminka mohla vyprávět své. V pěti letech mi lékaři vytrhli nosní mandle a věřte mi, že to byl pro mě, jako malé dítě, natolik silný zážitek, že si ho pamatuji ještě dnes, naprosto přesně a se všemi detaily. Dnes už chápu, jak nepotřebné všechny ty věci byly. Byť v celkovém kontextu mé cesty, byly nezbytné.
Od malička jsem také neměla kladný vztah k masu, nevím, jestli to bylo zapříčiněno tím, že jsem měla potřebu ochraňovat a sbírat všechna zvířata z ulice, donášet je domů (to mi zůstalo dodnes 🙂 ) a pak je muset zase nechat jít, poněvadž reálně nešlo nechat si je všechny doma, nebo mé tělo bylo prostě fyziologicky či nevědomě takhle nastaveno, opravdu nevím. Nicméně rodiče to nikdy moc neřešili a za to jsem jim fakt vděčná. Možná to bylo také proto, že jsem byla velký jedlík a snědla vždycky všechno, co se doma uvařilo, až na to maso 🙂
V období puberty jsem začala trpět na bolesti žaludku a vzhledem k tomu, že jsem silně toužila najít příčinu, tak jsem se rozhodla ve svých asi 16 letech podstoupit gastroskopii. Výsledky byly v normě, jenže bolest byla pořád a neustupovala. Začaly mě bolet i záda, tak jsem pro změnu chodila k rodinnému známému na ortopedii a ten mi sdělil, že bych měla vyhledat psychologickou pomoc. Věřte mi, že jsem si připadala zcela v pořádku, „pouze“ mě bolel žaludek. Tato informace se mě v tom věku natolik „dotkla“, že jsem si řekla – A DOST!!! Tato cesta, kdy vás lékaři berou jen jako další případ v řadě a zkoumají vás po částech, ale chybí jim zásadní pohled na člověka jako na celek, není pro mě, nic mně neříkala a ani jsem jí vlastně už nevěřila.
A tímto momentem pro mne začala nová cesta, cesta hledání odpovědí na mé otázky. Do cesty se mi dostala paní doktorka, která se jako jedna z mála v té době zabývala homeopatií a celostním přístupem k člověku jako takovému. A ejhle, najednou to šlo. Začala jsem více vnímat sama sebe, začala jsem chápat souvislosti a hloubku zdravotních problémů (ne jen u mě). Zcela přirozeně jsem se začala více zajímat o různá nová témata a více se sama vzdělávat -zejména o to, co že se ukrývá pod slovy „psychosomatika a duševní příčiny nemocí“. Začala jsem jíst tak, jak mi bylo sděleno, nechápala jsem sice PROČ zrovna takhle, ale ono to fungovalo. Zádrhel byl v tom, že jsem si myslela, že to je na dobu dočasnou, jako nějaká řekněme „dieta“ a jakmile se mi uleví, hurá do původního režimu stravování (tak, jak to dělá většina lidí). Opak byl pravdou. Jakmile jsem se „vrátila“ ke svému původnímu stravování, bolest žaludku se vrátila také. V 18 letech jsem přece jen neměla ucelenější obraz a dostatek informací, abych prostě věděla víc, abych pochopila, že to není na dobu dočasnou, ale že to je změna kompletního pohledu na stravování a hlavně a zcela zásadní, uvědomění si sama sebe.
Od té doby jsem absolvovala řadu kurzů, seminářů či přednášek z naprosto rozdílných oblastí života, přečetla jsem mnoho různých knih, přemýšlela nad příčinami a následky lidského chování, zjišťovala jsem, co všechno, my lidé, nevíme (i když, co my víme? 😉 ). Někdy to vše dávalo takový smysl a někdy totální chaos. Dovolila jsem si tedy z toho množství informací vybírat, nepřijímat všechny názory světa za jediné a neměnné. Dovolila jsem věřit sama sobě a své jedinečné cestě. A to se týká i zdraví a zdravého stravování. Nikdy jsem nenašla vhodný „kurz“, který by splňoval mé, řekněme nároky, a tak jsem se učila sama, po mnoho let a po mnoho let ještě budu a hlavně chci. Je to naprosto nekončící proces, někdy zábavný a někdy únavný. Nebudu Vás tedy přesvědčovat různými certifikáty, ale srdcem, které cítí, že tady máme být jeden pro druhého a pomáhat si na naší společné cestě.
A právě proto, že jsem člověk hledající, vznikl i projekt Žijme svůj Život, který je jedním z mých splněných snů.
Díky za nás všechny, kteří hledáme odpovědi na naše otázky.
Veronika
