Sebevyjádření

Stála na balkóně a celá se chvěla. Opírala se svými dlaněmi o zábradlí a prsty jej objala tak silně, až jí zbělely klouby. Její tváře byly rudé a plíce dýchaly jen velmi mělce.

Už je to tu zas! Už se to zase stalo. Rodinná porada a rozhodování o místě letní dovolené. Rozhoduje hlavně on. Vždycky rozhoduje on. Tolik by chtěla jet k moři! Je pravda, že u něj byli, jak říká on. Ano, byli. Jednou. Před sedmi lety. A od té doby neustále jezdí do hor a prochodí tam jako tajtrdlíci každý den nejméně dvě desítky kilometrů! Jak by toužila se vyplácnout na široké pláži zalité teplými slunečními paprsky a celý týden by nedělala nic. Nic! Jen by se otáčela z boku na bok, aby se její tělo stejnoměrně opálilo, přečetla by těch několik románů, které má nahromaděné na svém nočním stolku, a nechala by své tělo unášet vlnkami těch nekonečných slaných mořských vod. Tohle je to, po čem tolik její duše touží! A ví, že i dětem by se tam opět moc líbilo. Vždyť si to moře před sedmi lety tolik užívaly. Čím to ale, že on ji neslyší? Vždyť přece musí vědět, jak by ona chtěla trávit dovolenou, tak proč ji vždycky ignoruje? A odkud se vlastně bere ten její vztek? Připadá si tak nemohoucí!

Jakmile jí tato myšlenka napadla, začal se její dech prohlubovat a ona uvolnila tak těsně sevřené zábradlí. Proč si jenom připadá nemohoucí? Vždyť může všechno! Jak přišla na to, že je něčím či někým omezována? Proč si myslí, že její přání nemůže být respektováno?

Protože nikdy nebylo.

A řekla ho někdy doopravdy nahlas?

Řekla!

Dva hlasy se v ní začaly hádat.

Třeba dneska. Ondřej svolal „poradu“. Děti byly natěšené, že se opět něco děje. Pronesl, že má nápad na letní dovolenou a pokračoval: „Hory se nám loni opět tolik líbily, že ano?“ Děti vesele pokyvovaly hlavou a poslouchaly. Ona jen vzdechla.

„A proto bych jel i letos opět na hory, jen bych vybral jiné místo, ať poznáme něco nového, souhlasíte?“

Děti milovaly přírodu a Ondřejovy dlouhé túry, je zábavný a dokáže jim to zpestřit. Když viděla jejich natěšené tváře, téměř neslyšně hlesla: „Ale u moře se nám také líbilo, pamatujete?“

„Co jsi to, Ančo, říkala? Promiň, neslyšel jsem.“

Jí už ovšem odvaha opustila úplně. „Nene, to nic.“

„Prima! Takže letos opět hory!“

Anně to najednou došlo. Ne! Ona se doopravdy nevyjádřila! Ví, co chce. To už si uvědomila. Teď to musí říci jen pořádně nahlas! Ale co když ji odmítnou? Druhý hlas našeptával.

No a co?! Řekl ten první.

Nejdůležitější je se vyjádřit. Čistě, klidně a naprosto bez emocí. Na to chlapi slyší. A Ondřejova reakce bude pak už jen jeho volba. Ať řekne cokoliv. Ona se musí ale napřed vyjádřit! Zhluboka se nadechla a vnímala vůni dnešního večera. Asi je to přesně to, co se má naučit, mluvit nahlas. Cítila se najednou tak klidná. Na tváři se jí rozhostil úsměv. Otočila se a vstoupila zpět do obýváku, kde stále seděl její manžel a četl si noviny.

„Ondro“, promluvila vyrovnaným hlasem a Ondřej vzhlédl. „Co bys řekl na to, kdybychom letos pro změnu jeli k moři? Moc bych si to přála.“

Ondřej ji chvíli mlčky sledoval, nechápal, proč jeho žena najednou takto změnila svůj názor. Pak se usmál. Moře má přece taky rád.

„Děti!“ Zvolal na celý byt, „změna plánu! Maminka má supr nápad. Letos pojedeme k moři!“

…….

Zamyšlení autora:

Jak často nedokážeme respektovat sami sebe, své touhy a nedáme to, kdo jsme, dostatečně najevo. Nejde o to neposlouchat ostatní a jednat jen neustále podle sebe, ale je potřeba respektovat stejnou měrou jak druhé, tak také hlavně sebe sama.

Hlavní hrdinka je velmi pasivní. Zažíváme však životní situace, ve kterých se vyjádříme dostatečně nahlas, ale druzí nás prostě ignorují. Možná spíš jen nechtějí vyslechnout a nechtějí pochopit. Jejich „nechtění“ může také někdy přerůst až v jistý způsob psychického týrání, kdy se snaží rozložit svými otázkami i chováním nejen naše názory, ale také celou osobnost. Nechtějí, aby druhý sám sobě důvěřoval. Potřebují být dotováni energií toho druhého, a pokud on bude na něm dostatečně závislý, tu potřebnou energii získají.

Je proto vždy důležité poslouchat svůj vnitřní hlas. To, co nám našeptává, že je pro nás správné. Jen pro nás. A zde se skrývá paradox, protože v tu chvíli, když učiníme to nejlepší možné rozhodnutí, které nám poradil náš vnitřní hlas, tak učiníme také to nejlepší možné rozhodnutí pro všechny ostatní.

Je tolik pohledů na svět a tolik subjektivních realit, kolik je lidí, a pokud se budeme řídit realitami druhých a přizpůsobovat se jim, nikdy nepoznáme tu realitu naši. Každý člověk je speciální a jedná na základě možná ještě svých starých programů a vzorců, které my nejsme schopni často rozšifrovat. Proto věřme sobě. Dělejme to, co nám dělá dobře. Buďme k sobě poctiví. A starejme se o sebe! Teprve potom dokážeme být poctiví i ke světu.

Petra Jánová ♡ Žijme svůj Život ♡

Foto: freedigitalphotos.net