Nedostatek lásky

„Maruško, podala bys mi prosím tu žárovku?“ jemným hlasem upozornil Karel balancující na žebříku drobnou dívku stojící pod ním. Maruška mu ji s úsměvem podala a s jistotou, že to nyní již Karel sám zvládne, prošla mezi regály s celozrnnými těstovinami a přiblížila se k nejbližší zákaznici. Jen pro případ, že by cokoliv potřebovala. Zákaznice jistými pohyby plnila svůj nákupní košík a tak se Maruška rozhlédla po prodejně, jestli jí není potřeba v tuto chvíli někde jinde. Pavla se vesele bavila u pokladny s právě platícím postarším pánem a ze skladu vystrčil svoji střapatou hlavu Kuba. V pohledu mu Maruška přečetla jistou naléhavost a tak se k němu svižně vydala.

„Co se děje Kubo?“ pološeptem pronesla, když již stála těsně před ním.

„Došel nám kokosový olej, víš to, Maruš? Já ho objednával, fakt že jo, měl tu být už v pondělí. A úplně jsem zapomněl na to ho zkontrolovat,“ nešťastně Kuba popsal svoji právě vzniklou starost.

Maruška se jemně usmála, vzala ho kolem ramen, jemně ho otočila a namířila si to i s ním do skladu. „To se stane Kubo,“ konejšivým hlasem k němu pronesla, „mrknem se do počítače a zjistíme, kde je chyba.“

Mezitím se Karlovi podařilo opravit nefungující světlo a když s úlevou vydechl a narovnal se, měl možnost z téměř ptačí perspektivy si prohlédnout celý svůj veliký obchod se zdravou výživou. Hodně  lidí by s ním možná polemizovalo o tom, co je a co není zdravé, ale na to si nakonec musí přijít každý sám. Pokud je člověk schopný naslouchat svému tělu a alespoň trochu přemýšlet o tom, co konzumuje, brzo přijde na to, co mu dělá dobře a to pak také začne automaticky vyhledávat. Je to tak se vším. Stačí být „napojen“, jak by řekla jeho babička.

„Karlíku, ale raději o tom se spolužáky nemluv, ano? Bylinky tady na malé zahrádce sbíráme, protože víme, že nám to dělá dobře. A víly a skřítkové se nám o ně hezky starají. Jenže v dnešní době již málo lidí věří tomu, co my tady vidíme, víš Karlíku, a pokud bys toto všechno říkal nahlas, mohlo by se stát, že by se s tebou nikdo nekamarádil, víš. A to já nechci. Nechci, abys byl bez kamarádů a nešťastný a sám. Člověk musí být s lidmi, byli jsme tak vytvořeni, tak o tom nahlas se svými spolužáky nemluv, ano? Mně můžeš říct všechno, se skřítky si povídej a starej se o bylinky. Ale zůstane to naše malé tajemství, ano?“

Jeho vzpomínky na babičku, tolik moudrou ženu, byly neustále živé a téměř cítil, jako by to bylo včera, co ji takto slyšel naposledy mluvit.

Nic svým spolužákům neříkal, ale ty hluboké pravdy, k nimž dospěl v průběhu života a to nejen díky babičce, si zapamatoval, a jsou to již čtyři roky, co si plní sen a skrze svůj stále se rozrůstající obchůdek přináší lidem možnost volby v podobě jiného sortimentu potravin, než toho, který můžou nalézt v běžných supermarketech. A je na sebe hrdý. A také na všechny svoje kolegy a kolegyně. Jak miluje svůj život.

Uvědomil si, že stále stojí na vrcholu žebříku a musel se usmát, když si uvědomil, s jakou hrdostí a pýchou na to, co zde vytvořil, shlíží. Tržby se mu téměř měsíc od měsíce zvyšovaly, opravil výlohu, natřel fasádu, pořídil nové a mnohem hezčí vstupní dveře, protože na těch přeci také tolik záleží, a hojnost z toho místa i z něho samého vyzařovala všemi směry. Zrovna vyšla ze skladu Maruška, ta drobná, milá a stále usměvavá dívka a rozloučila se hlasitým „na shledanou a mějte pěkný den“ s právě odcházející zákaznicí. Pavla, ta štíhlá blondýnka středního věku s optimistickým pohledem na svět i na život, nyní obsluhující pokladnu, byla pro něj inspirací ve  dnech, kdy on sám začal polevovat. No a pak kluci skladníci, Kuba, Michal a Tonda, rošťáci s klučičím srdcem plným lásky snad ke všemu.

Tohle všechno mu proběhlo hlavou v okamžiku, když se prudkým pohybem rozrazily ty nové a překrásné dveře a dovnitř vpadla osoba s kuklou na hlavě a se zbraní v ruce. Bylo to, jako by se náhle svět přestal točit a čas se zastavil. Vše se neskutečně zpomalilo. Uvědomil si, že v obchodě se nachází ještě tři zákazníci, Maruška ihned naproti dveřím a Pavla u pokladny. Všichni zkameněli a nevěřícně se dívali na vetřelce, jenž tak rázně narušil tuto oázu klidu.

„Ty tam nahoře!! Okamžitě dolů!!“ zařval a zamával zbraní směrem ke Karlovi. Ten poslušně a jako ve zpomaleném filmu slézal ze žebříku. „A sem ke mně!!“ poroučel dál ten nezvaný host.

„Všichni ke mně! Okamžitě! A na zem!!“svým hlasitým řevem a stupňující se nervozitou naplnil celý obchod. Co si ale Karel uvědomoval, tak byl kontrast klidu vyzařující z jeho kolegů. Naprosto bez emocí poslouchali rozkazy, všichni se shromáždili nedaleko pokladny a položili se na břicho na zem.

Vetřelce jejich poslušnost zřejmě uklidnila, ale nepřestával kolem sebe šermovat zbraní. Karel se také pomalými pohyby přiblížil a chtěl si lehnout k ostatním. Když ho nezvaný host v kukle přes obličej spatřil, zařval na něj: „Ty ne. Pocem. A k pokladně!!“

Karel uvažoval, co by měl udělat. Útočník byl daleko na jakýkoliv fyzický zásah a on by jen zvýšil riziko ohrožení všech ostatních, kdyby cokoliv podnikl. Pomalu přistupoval k pokladně a mozek mu vířil na plné obrátky. Sledoval útočníka a jeho klepající se ruku. Jeho hlas zněl neúměrně silně, zřejmě měl nejen v úmyslu nahnat strach všem, ale hlavně chtěl přesvědčit sám sebe, že na to má. Z jeho obličeje viděl akorát jeho oči. Byly pomněnkově modré a naprosto vyhaslé. Nebyly však apatické, nenávistné či zlé, byly jen vyhaslé tak, jak to dokáže způsobit životní bolest. Ten chlapec nechtěl nikomu ublížit, jen si sem přišel vzít to, čeho měl tak žalostně málo.

Ještě než se Karel postavil před kasu, spatřil koutkem oka nepatrný pohyb zástěny, jež oddělovala skladové prostory od zbytku prodejny. Kuba s Tondou se dostali ze skladu mezi zadní regály a on vytušil, co zamýšlí. Musí jen získat čas.

„V pokladně toho dnes moc není“,  pronesl svým hlubokým hlasem Karel a snažil se znít neutrálně, jako by vůbec o nic nešlo a ten pán si tady přišel jenom koupit mléko. Které zrovna došlo.

„Nežvaň a otevři to!“

Karel zalomcoval klíčkem a nechal ho upadnout na zem.

„Kurvaaaaa!!“ zařval vetřelec s kuklou  a pistolí začal mířit na ležící Marušku a Pavlu. „Ještě jednou něco takového provedeš, tak je fakt odprásknu!!!“ I když řval z plných plic, tak hlas se mu chtěl a Karlovi bylo jasné, že to ani za mák udělat nechce. Nechce nikomu ubližit.

„Promiň“, hlesl, ohnul se pro klíčky a když se zvedal, spatřil již za jejich nezvaným hostem  s naprosto vážnou a soustředěnou tváří Kubu připraveného k akci. Mrkli na sebe, Karel se pro jistotu v okamžiku opět vrátil pod pult a než mohl zakuklenec hlesnout, byl sražen k zemi, odzbrojen a znehybněn. Tonda v tu chvíli zamknul vchodové dveře a se špagátem v ruce přiskočil ke stále neznámému vetřelci. Pomohl Kubovi útočníka svázat, aby se nemohl téměř hnout, a sedícího ho opřel nejbližší zeď. Teprve potom mu pomalu stáhl černou kuklu.

Před zrakem všech nyní již ze země zvednuvších se, sedělo svázané, stále se vztekající klubko mládí. Nechtělo dát najevo porážku ani jakoukoliv lístost za to, co se právě pokusil spáchat. V jeho pomněnkových očích žhnuly plamínky zloby a zášti, jenž měly vytvořit hradbu kolem jeho duše. Měly zastínit to, co se v této mladé bytosti odehrávalo doopravdy. Vztekal se a prskal a snažil se uvolnit se z pevného svázání.

Všichni, včetně zákaznic, se kolem něj postavili a jen ho pozorovali. Nikdo nepronesl ani hlásek.

„Fajn, tak už zavolejte fízly a nečumte tak na mne, jo?!“ opět panovačně zavelel, ale zvuk jeho hlasu již nebyl vůbec sebejistý. Začínal být nalomen neobvyklostí situace a možná i strachem z toho, co mu přinesou příští okamžiky. Chování této skupiny ho začalo vyvádět z míry a opravdu, snad i děsit.

„Zavolejte policajty, jo?“ pronesl, aby proťal to zlověstné ticho a v jeho hlase zněla snad i skrytá prosba. Maruška chytla z jedné strany za ruku Pavlu a z druhé Karla a na všech tvářích, jenž obklopovaly sedícího bezbranného vetřelce, se začal rozprostírat úsměv.

„Tondo, zvedni ho“, jemně pronesl Karel.

V pomněnkových očích se probudila panika a strach a začaly nervózně tikat z jednoho na druhého. Tonda chytil útočníka pod ramenem a s lehkostí ho nadzvedl a pomohl mu na nohy. S otázkou v očích se podíval na Karla a kývl směrem k lanu, které svazovalo útočníkovy ruce.

Karel neznatelně zakroutil hlavou. „Ještě ne.“  Přistoupil k útočníkovi tak blízko, že téměř cítil jeho dech na své tváři a pak ho znenadání pevně objal. Sevřel ho ve své náruči tak pevně, jakoby se právě setkal se svým dlouho ztraceným synem. Držel ho tak dlouho, dokud cítil, že je to potřeba, a jemně mu do ucha zašeptal: „Jsi v bezpečí.“

Pomněnkové oči nedokázaly zakrýt naprostý úžas a překvapení. A právě možná to překvapení uhasilo i poslední uhlíky jeho zlosti.

Karel uvolnil své objetí a s vlhkýma očima odstoupil stranou. Krok dopředu udělala Maruška a stejně jako Karel pevně objala to dříve se vztekající klubko mládí, zavřela oči, procítila teplo jeho těla a zašeptala: „Všeho máš dostatek.“

Po chvíli ho také pustila a uvolnila místo Tondovi. Ten společně se svým pevným stiskem mu do druhého ucha zašeptal: „Jsi dokonalý právě takový, jaký jsi.“

Postupně ho obejmul každý, kdo v této místnosti stál. Dříve možná brán jako vetřelec, nyní však již jako učitel, uslyšel ještě tato slova:

„Nikdy nejsi sám.“

„Jsi láskyplný a láskyhodný.“

„Neexistuje nic než láska.“

Pomněnkové oči začaly vlhnout a brada se začala třepat. Ani si nevšiml toho, že jeho ruce již nejsou svázané, a když ho jako poslední objala Pavla se slovy „miluji tě“, sesypal se jí do náruče a hlasitými vzlyky zbořil poslední ochrannou hradbu, jež bránila jeho duši.

Pavla ho držela tak dlouho, dokud to potřeboval. Když se uklidnil a setřel slzy, pohlédl postupně na každého z nich.

„Přijď, když budeš mít hlad,“ řekl mu Karel. „Pomůžu ti najít práci.“

„Přijď, když se budeš opět cítit prázdný a sám,“ usmála se na něj Maruška.

„My ti kdykoliv připomeneme pravdu o tomto světě,“ laskavě pronesl Tonda a odemkl vchodové dveře.

Do rušné ulice skrze krásné nové dveře vstoupil chlapec s pomněnkovýma očima a s hlubokou nejistotou o své vlastní svéprávnosti. Doopravdy se přihodilo to, co právě zažil? Jediné, v čem jistotu měl, bylo to, že všechna to, co tady slyšel, rozhodně neslyšel poprvé.

Petra Jánová ♡ Žijme svůj Život ♡

Foto: freedigitalphotos.net, pinterest.com, offthebeatenpagetravel.com, huffingtonpost.com