Máme rádi chemii?

Narodila jsem se do té stejné společnosti jako vy. Rodiče i všichni v mém okolí mě v nejlepší možné víře učili to, co se naučili oni sami a přijali jako svoji pravdu. Jenže. Opakovaná lež se pravdou stává. Znáte to. Co nás obklopuje, na to si zvykneme.  Tím ovšem rozhodně nechci říci, že jsem vyrostla ve lži, to opravdu ne! Chci jen poukázat na to, jak často přijmeme určité věci za samozřejmost a začneme to brát jako dogma, pokud si buď nezačneme klást otázky a nesnažíme se na určitou věc dívat z různých úhlů, anebo nezažijeme situaci, která nám ukáže, že vše může být i jinak.

Já jsem si otázky začala klást již velmi brzo. A když jsem tyto otázky dávala i svému okolí, zjišťovala jsem, že mi na ně nejsou schopni odpovědět. A pokud ano, tak to bylo pouze v rámci jejich znalostí a zvyklostí. A to je naprosto v pořádku. Ale kde leží ta objektivní pravda? A existuje vůbec?

Nic není takové, jaké se zdá, že to je. A to je asi potřeba držet v paměti. A neměli bychom se bát zpochybňovat dogmata.

V mládí, v pubertě i po ní jsem trpívala na angíny. V době nemoci jsem byla tak slabá, že jsem neměla sil si sama ani čaj uvařit, tak mne nemoc vždy odrovnala. Hodná paní doktorka mi předepsala antibiotika a já jsem se po týdnu uzdravila. Nepociťovala jsem žádné vedlejší účinky, jen mi bylo líto těch hodných střevních bakterií, které byly také vyhubeny, a tak jsem jedla spoustu jogurtů, abych mohla podpořit zrod nové generace své střevní mikroflóry.

Po vysoké škole jsem měla v plánu odjet na delší dobu do zahraničí. A věděla jsem, že tam prostě NESMÍM onemocnět (nevěděla jsem, jestli i tam jsou hodné paní doktorky J). A hlavně můj strach z nesamostatnosti po dobu nemoci mne vybičoval. Tak jsem se soustředila na prevenci. Snažila jsem se v podobě citrusových plodů (pobývala jsem po určitý čas v tropické oblasti) či pomerančových džusů do sebe dostávat dávky vitamínu C (myslela jsem si tehdy, že tropické ovoce je nejlepší zásobárna . Každý den jsem si do jídla přidávala cibuli a česnek. Dávala jsem si pozor na to, abych do svého jídelníčku zařazovala denně ovoce a zeleninu a začala jsem snídat müsli – což mi přišlo jako pro cestovatele ta nejpraktičtější snídaně.

Také jsem začala kolem sebe objevovat běžně dostupné potraviny nejen bez laktózy (mléka, jogurty), což mi pomáhalo urovnat mé trávení, ale také drogerii bez SLS a parabenů (co to krinda pána je? Ten paraben?). A snad na všech pracích a mycích prostředcích bylo uvedeno záhadné slovo „biodegradable“. Aha? A navíc, všechny tyto prostředky, ať již ty „chemické“ anebo „šetrné k přírodě“, byly cenově srovnatelné a záleželo tedy pouze na vůli spotřebitele, ne na jeho obsahu peněženky, pro který sáhne.

Uvědomila jsem si, jak byl v té době evropský trh omezený (a stále ještě je, pro šetrné výrobky nejen pro náš organismus, ale i pro přírodu, stále musíme do specializovaných obchodů. I když i to se již také pomalu mění) a kolik informací k nám prostě nepřijde, pokud po nich sami nepátráme. Začala jsem tehdy o to víc pochybovat o všem, co jsem do té doby brávala jako samozřejmost.

Nikdo mi dříve neřekl, že prevence, sledování svého těla a jeho potřeb je prostě základ a že cpát do sebe chemii v podobě léků (a na sebe v podobě běžně dostupných šampónů, sprchových gelů a antiperspirantů) asi není k našemu tělu úplně fér. Stala jsem se závislá na česneku. Ten fungoval (nebo to byla síla mysli? J). A když jsem na tamním trhu objevila také opravdu fungující deodorant skládající se pouze z mořské soli a vody, žádná chemie navíc, nic přidaného, došlo mi, že v celé naší společnosti něco vážně nehraje.

Proč se snaží stále lékaři léčit dané nemoci, které nás postihnou, a proč se nesnaží nás uzdravovat? Proč nám neřeknou nic o prevenci?

 Chápu, že se snaží pouze aplikovat to, co se sami naučili ve škole, ale proč se sami nezeptají, co je asi špatně, když se neustále vrací pacient s angínou? Anebo s bolestí zad, kloubů, čímkoliv, i když ho ten doktor poslal k těm nejlepším specialistům v zemi? Opravdu budou lékaři neustále reagovat pouze na danou nemoc a snažit se ji odstranit a nebudou vnímat lidský organismus jako složitý celek, i s duší a psychikou?

Nyní cituji pana MUDr. Jana Hnízdila, který jednou léčil šestiletého chlapce. Ten se v noci neustále pomočoval. Jeho matka s ním již byla na všech možných vyšetřeních a nikdo z lékařů nepřišel na to, co je s chlapcem špatně. Až doktor Hnízdil se ho o samotě zeptal: „A co doma? Je tam všechno v pořádku?“ Zjistilo se, že se rodiče pravidelně hádali. Chlapci to bylo všechno tolik líto, schovával se pod peřinu a nemohl to stresem prostě vydržet.

Co se zkusit podívat na všechny nemoci z jiného úhlu pohledu? Co si takhle začít klást otázky? Je opravdu potřeba si ihned vzít paralen, když cítíme, že nám začíná teplota? Co si takhle nastavit volnější režim, pít horký čaj s medem a zamyslet se, jestli opravdu svému tělu dodáváme vše, co potřebuje, ať už v podobě potravy či třeba kvalitního pohybu či odpočinku? Anebo sklouzneme do toho, co je jednodušší, vezmeme si tu kouzelnou pilulku, na zastavování a zamýšlení není čas ani prostor, a prostě jedeme dál? Chápu, že nám farmaceutické firmy neudělají reklamu na brokolici, ve které je také spousta vitamínu C, protože by ten jejich, uměle vytvořený, v krásném obalu, nikdo nekupoval. A to mluvím záměrně pouze o „vitamínu C“. Takhle je to se všemi léky. Obchod je obchod. Ale co chceme podporovat my?

Tím nepopírám svoji vděčnost za penicilin, který zachránil nespočet životů. V akutních případech je jeho použití skoro samozřejmost. Ale co v těch chronických? Vyřeší podávání chemických léků něco? Opravdu nás uzdraví?

Petra Jánová ♡ Žijme svůj Život ♡