„Nekecej mi do jídla, Maruš! Jím to celý život a dívej, jaký je ze mne díky tomu pořádný kus chlapa“, hlubokým hlasem pronesl Pepa a na důkaz svého tvrzení pravou rukou poklepal na své kulaté bříško, které mu přetékalo přes pevně utažený kožený opasek.
Z ledničky si ještě vytáhl PET lahev s hnědým nápojem nesoucí stříbrný nápis „light“ a zhluboka se napil. Zavřel dveře ledničky a s kusem klobásy v ruce si šel sednout zpět do křesla před placatou a obrovskou televizi. Na jeho vrásčité a mírně uhrovité tváři s lesklým nádechem se rozhostil spokojený výraz. Prohrábl si rukou těch pár vlasů, co mu ještě na hlavě zbylo, a začal řídit svůj svět pomocí televizního ovladače.
A takhle Pepa tráví standardně všechny své odpoledne. Přijde kolem šesté hodiny z práce, kde se za celou dobu nestihne pořádně najíst. Vlastně za celý den toho nesní mnoho. Snídá kafe a cigaretu. Někdy chleba se salámem. A pak již prostě nemá hlad. A pokud ano, dokáže ho potlačit, když na něj přestane myslet. Jídlo ho nijak nebaví. Zdržuje ho vlastně.
No, a pak přijde domů. Maruš má většinou něco na plotně, třeba dneska to byly houskové knedlíky, kus hovězího a smetanová omáčka. Pepa si naložil plný talíř. V průběhu večera ho pravidelně začne honit mlsná, a tak jí začne utíkat a bojovat s ní právě pomocí nepřirozených a umělých jídel, které v ledničce ještě najde.
A takhle to chodí den za dnem, týden za týdnem. Pepa si neuvědomuje, že jeho tak silně nepravidelná strava neobsahuje pro jeho tělo tolik důležité živiny. 
To, co konzumuje, se skládá převážně z nepřirozených a škodlivých sacharidů, které tolik provokují jeho inzulín. Všemi light produkty do sebe dostává také spoustu chemie a vysoká konzumace masných výrobků mu tolik překyseluje organismus.
Ovoce a zeleninu, zdroj vlákniny, vitamínů a enzymů, spatří tak možná dvakrát do roka. A jednou z toho to i zkonzumuje. Ale ne moc. Copak je králík? Tuky získává z řízků smažených na tom nejlevnějším oleji. A když má večer ještě hlad, objednají si s Maruš pizzu. A žízeň? Tu zahání ráno kávou, odpoledne colou light či malým pivem, a večer si dá jedno velký! Však to stačí.
Pepa má náběh na cukrovku. Trpí zácpou a otékají mu nohy. Občas ho silně začne bolet hlava. Do pátého patra, kde bydlí, vždy jezdí výtahem. Pokud však náhodou musí jít pěšky, ihned se zadýchává a již nyní, ve svých 40-ti letech, bere prášky na snížení krevního tlaku.
O vnímání potřeb jeho těla zde nemůže být řeč, protože Pepa je naprosto odpojen. Od sebe samého. A aby nemusel být sám se sebou či vyvíjet jakoukoliv aktivitu, prostě si pustí televizi. A ta přehluší i ty zbytky jeho vnitřního hlasu.
Neslyší, že jeho tělo pláče, protože potřebuje obyčejnou procházku. Jeho plíce touží po plném nádechu čerstvého vzduchu a jeho tvář chce být laskána slunečními paprsky, které mu dopomůžou také k výrobě tolik důležitého vitamínu D. Neslyší buňky svého těla toužící po obyčejné sklenici čerstvé vody bez bublinek a umělých sladidel, aby mohly být správně hydratovány a udržovat tak co nejlepší látkovou výměnu.
Neslyší ani svoji duši, která zde byla narozena proto, aby zažívala, aby poznávala a tvořila. Aby se radovala. A aby prostě žila.
Petra Jánová ♡ Žijme svůj Život ♡
Foto: freedigitalphotos.net
